Právo na důstojné stáří aneb když je důchod daleko
První pilíř, druhý pilíř, penzijní připojištění, fondy, nedostatek peněz na penze, chmurné stáří… Pokud je vám čtyřicet a více, pak o těch slovech chtě nechtě občas přemýšlíte. Co nás tedy čeká, pokud budeme mít to štěstí a dožijeme se těch požehnaných šedesáti osmi let?
Nejlepší je nečekat vůbec nic, věřte mi. Počítejte s tím, že v důchodu nebudete dostávat od státu ani korunu a uleví se vám. Neočekávejte prostě žádnou pomoc a pomozte si sami.
Zkoušíte si to alespoň představit? Prostě naposledy zavřete dveře ve svém zaměstnání a budete se muset, tak jako po celý svůj život, spolehnout jen a jen na sebe. Pokud jste se jen trochu snažili, naučili jste se za svůj život spoustu věcí. Jestli vám alespoň trochu slouží zdraví, zkuste své zkušenosti nabídnout coby brigádníci nějakému zaměstnavateli. Učte se vyjít i s málem, snažte se korigovat svoje nároky a potřeby.
Tak tohle všechno radí odborníci těm, kdož se děsí toho, že budou mít mizerné důchody. Jenže bude to stačit? Nehrozí skutečná krize systému, když skončí na ulici ti starci, kteří neměli možnost si našetřit, jsou nemocní a nemají dostatečně milující děti?
Dnešní mladí už budou během svého produktivního života vědět a počítat s tím, že jim nikdo nepomůže. Ale na dnešní padesátníky a ty ještě starší čeká důchodová past, o které se zatím mluví jen velmi málo. O to bolestnější bude.