Judikáty
Všechny články  |  Dědictví  |  Dopravní nehody a přestupky  |  Nájmy  |  Pracovní poměr  |  Reklamace  |  Rozvod  |  Závazkové právo, smlouvy  | 

21 Cdo 149/2008

K okamžiku, kdy je možné učinit projev vůle odmítnutí nebo přijetí dědictví

I. Úkon odmítnutí nebo přijetí dědictví mohou v úvahu přicházející dědici učinit kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do jednoho měsíce, kdy byli soudem o právu dědictví odmítnout a jeho následcích vyrozuměni.

II. Spor mezi účastníky dědického řízení - v úvahu přicházejícími dědici - o to, zda právní úkon odmítnutí dědictví některého z nich byl učiněn platně, má povahu sporu o dědické právo, při jehož řešení je na místě postup podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo odst. 2 o. s. ř.

Z odůvodnění:

Řízení o dědictví po Ing. M. L., zemřelém (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením obvodního soudu ze dne 19. 9. 2005, čj. 27 D 1728/2005-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. J. Z., notářka v P. (§ 38 o. s. ř.).

Obvodní soud usnesením ze dne 18. 1. 2006, čj. 27 D 1728/2005-119, rozhodl, že „úkon odmítnutí dědictví pozůstalou matkou J. L. a pozůstalým otcem M. L. učiněný písemně dne 5. 10. 2005, doručený osobně soudnímu komisaři JUDr. J. Z. dne 6. 10. 2005, je platný“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel zemřel bez zanechání závěti a k dědění jsou povoláni jako dědici ze zákona pozůstalá manželka Ing. M. L., pozůstalý otec M. L. a pozůstalá matka J. L.“; že „dne 6. 10. 2005 bylo osobně doručeno do kanceláře soudního komisaře prohlášení pozůstalé manželky Ing. M. L., že tato dědictví po zůstaviteli přijímá“; že „dne 6. 10. 2005 bylo osobně doručeno do kanceláře soudního komisaře prohlášení pozůstalé matky J. L., že tato dědictví po zůstaviteli odmítá, a prohlášení pozůstalého otce M. L., že tento dědictví po zůstaviteli odmítá“; že „podpisy na prohlášeních pozůstalé matky i pozůstalého otce jsou úředně ověřeny“; že „spolu s těmito prohlášeními byly dne 6. 10. 2005 osobně doručeny do kanceláře soudního komisaře plné moci pozůstalé matky a pozůstalého otce pro JUDr. L. H. s úředně ověřenými podpisy“; že „dne 11. 10. 2005 bylo obvodnímu soudu i soudnímu komisaři osobně doručeno sdělení JUDr. M. Z. ze dne 11. 10. 2005, v němž jeho klienti, tj. pozůstalá matka a pozůstalý otec, tvrdí, že právní úkon odmítnutí dědictví po zemřelém je právním úkonem neplatným, protože byli uvedeni Ing. M. L. v omyl dle § 49a obč. zák., že odmítnutí dědictví nesplňuje formální požadavky, které vyžaduje § 463 obč. zák. a že právní úkon odmítnutí dědictví nebyl učiněn v zákonem stanovené lhůtě, neboť klienti nebyli dosud poučeni o možnosti odmítnout dědictví ve smyslu § 464 obč. zák.“; že „součástí doručeného sdělení je též plná moc pozůstalého otce a pozůstalé matky udělená JUDr. M. Z. a odvolání plné moci JUDr. L. H.“; že „úkon odmítnutí dědictví pozůstalou matkou a pozůstalým otcem splňuje veškeré zákonem požadované náležitosti, neboť prohlášení o odmítnutí dědictví u pozůstalé matky i pozůstalého otce bylo osobně dne 6. 10. 2005 doručeno do kanceláře soudního komisaře a že není třeba, aby počátek lhůty pro odmítnutí dědictví byl vázán na úkon soudu v řízení o dědictví“.

K odvolání J. L. a M. L. městský soud usnesením ze dne 29. 9. 2006, čj. 24 Co 288/2006-161, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že „napadené usnesení nelze považovat za usnesení ve věci samé“; že „soud tímto usnesením pouze rozhodoval o návrhu pozůstalých rodičů, aby byl prohlášen za neplatný právní úkon, který učinili v průběhu dědického řízení“; že „napadené usnesení nelze považovat ani za usnesení o dědickém právu podle § 175k odst. 1 nebo odst. 2 o. s. ř., a to proto, že dědické právo pozůstalých rodičů vyplývá z § 474 obč. zák. a nebylo nikým zpochybňováno“; že „předmětem usnesení je pouze otázka, zda dědictví platně odmítli“; že „ani určitá neúplnost odůvodnění soudu prvního stupně nemůže být důvodem zrušení tohoto usnesení, nejde-li o takové nedostatky, které mají za následek nepřezkoumatelnost“; že „v tomto případě sice soud prvního stupně některé své právní závěry podrobněji nevysvětluje, z odůvodnění je však nepochybné, k jakým právním závěrům dospěl a z jakých skutkových zjištění vycházel“; že „usnesení soudu prvního stupně je přezkoumatelné“; že „skutkový stav, ze kterého soud prvního stupně vycházel a který je pro posouzení věci podstatný, je zcela jednoznačný a nezpochybňují jej ani odvolatelé“; že „k námitce, že rodiče dědictví odmítli v omylu, který byl vyvolán pozůstalou manželkou Ing. M. L., a jde tak o právní úkon, který je podle § 49a obč. zák. neplatný, je třeba uvést, že ustanovení § 49a obč. zák. je zařazeno mezi ustanovení o smlouvách (viz nadpisy u § 43, § 43a a násl, § 43c a násl. obč. zák. a celkový obsah ustanovení § 43 až 51a obč. zák., která pojednávají výhradně o smlouvách)“; že „odmítnutí dědictví však není smlouvou (právním úkonem dvoustranným), ale jednostranným prohlášením dědice“; že „aplikace § 49a obč. zák. tak u odmítnutí dědictví nepřichází v úvahu“; že „o jednostranná prohlášení se jednalo i v tomto konkrétním případě, jak je zřejmé i z listin samotných, které jsou podepsány pouze matkou zůstavitele a otcem“; že „nedostatečná, neúplná či nesprávná představa o majetku či dluzích zůstavitele nemá na účinky odmítnutí či neodmítnutí dědictví vliv“; že, „není-li neplatnost právního úkonu, který účastník učinil v řízení o dědictví, zcela zjevná (tak by tomu bylo např. u právního úkonu nezletilého nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům), soud v dědickém řízení platnost takového úkonu nepřezkoumává“; že „podle § 463 obč. zák. je jednou z forem odmítnutí dědictví také písemné prohlášení zaslané soudu“; že „převzal-li písemné prohlášení o odmítnutí dědictví pověřený soudní komisař, má to vzhledem k § 38 odst. 3 o. s. ř. stejné účinky jako by toto písemné prohlášení bylo doručeno soudu“; že „ustanovení § 463 obč. zák. také nevyžaduje, aby byl v prohlášení uveden soud (soudní komisař) jako adresát, ale jen to, aby bylo soudu (soudnímu komisaři) zasláno“; že „rovněž není předepsán konkrétní způsob, jakým má být prohlášení doručeno“; že „nic tedy nebrání tomu, aby bylo doručeno poštou, osobně, prostřednictvím zástupce nebo jiné osoby“; že „v době, kdy bylo soudní komisařce prohlášení doručeno (6. 10. 2005), byla zástupcem obou rodičů JUDr. L. H., na základě plné moci, která ji opravňovala i k odmítnutí dědictví“; že, „odmítne-li dědic dědictví předčasně, tj. předtím, než byl soudem vyrozuměn, dopadá na toto prohlášení § 467 obč. zák., podle něhož prohlášení o odmítnutí dědictví (stejně jako o neodmítnutí dědictví) nelze odvolat“; že „platnost tohoto ustanovení je obecná, dopadá proto na všechna prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví, tedy i na prohlášení, která byla učiněna před vyrozuměním podle § 464 obč. zák., resp. § 175i o. s. ř.“; že „účinky odmítnutí či neodmítnutí dědictví vyplývají přímo ze zákona, pokud někdo takové prohlášení učiní, aniž by čekal na vyrozumění soudem, jde o právní úkon, k němuž je dle zákona oprávněn (§ 463 odst. 1 první věta obč. zák.)“; že „důsledky, které jsou s tímto úkonem spojeny (neodvolatelnost) nastávají na základě ustanovení zákona (§ 467 obč. zák.)“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali J. L. a M. L. dovolání. Namítají, že „neobstojí právní závěr odvolacího soudu o tom, že z hlediska věcné působnosti na daný případ ustanovení § 49a obč. zák. nedopadá“; že „dne 5. 10. 2005 totiž nedošlo na jednání mezi dovolateli a manželkou zůstavitele pouze k podpisu prohlášení o odmítnutí dědictví dovolateli, nýbrž zejména i k tomu, že dovolatelé, utvrzeni manželkou zůstavitele v domnění, že se jedná o listiny potřebné k vyřízení dědictví pro manželku zůstavitele, předali uvedená prohlášení o odmítnutí dědictví a plnou moc k jejich zastupování pro JUDr. H. manželce zůstavitele, která s těmito listinami naložila využívaje omylu dovolatelů tak, že tato prohlášení byla doručena soudu jako odmítnutí dědictví dovolateli ve smyslu ustanovení § 463 odst. 1 věta druhá obč. zák.“; že „s ohledem na psychický stav dovolatelů daný jejich věkem, zdravotním stavem a traumatizujícím dopadem, který na ně mělo úmrtí jejich staršího syna, tj. zůstavitele, a ovlivněný i časovou tísní, ve kterém na žádost manželky zůstavitele listiny podepisovali, je třeba takovou jejich mylnou představu o účincích jejich jednání považovat za zcela pravděpodobnou“; že „závěr odvolacího soudu, podle kterého je v posuzované věci vyloučeno aplikovat ustanovení § 49a obč. zák., je v rozporu s výslovným obsahem ustanovení § 49a obč. zák. a s jeho výkladem v dostupné judikatuře dovolacího soudu“; že „nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že vyrozumění dědiců soudem podle § 175i o. s. ř. není předpokladem platného a účinného odmítnutí dědictví podle ust. § 463 obč. zák.“; že „takovýto právní výklad odvolacího soudu odporuje doktrinálnímu výkladu uveřejněnému v ASPI (interní číslo 4666 /LIT/), autor: O. Holub, který byl vydán dne 1. 9. 1995, pramen: Ke vztahu dědiců k obchodnímu podílu zemřelého společníka (Právní rádce 95, 9: 41) a citovanému dovolateli již v jejich odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nebo v komentáři k § 464 obč. zák. autorů: FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V.“; že „lze dědictví účinně odmítnout v jednoměsíční lhůtě běžící od procesního úkonu soudu v řízení o dědictví podle § 175i o. s. ř.“. Navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ing. M. L. uvedla, že „dovolání není přípustné, neboť v daném případě se nejedná o právní otázku, která by měla pro rozhodnutí ve věci určující, zásadní význam“; že „v daném případě měli dovolatelé plnou způsobilost k právním úkonům, tj. byli schopni rozpoznat charakter vlastního jednání a adekvátnost ve vztahu k zamýšlenému výsledku a zároveň způsobilost podle tohoto poznání své chování určit, tj. ovládat je vůlí“. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o. s. ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za o. s. ř. (§ 238 a § 238a o. s. ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o. s. ř. (§ 239 odst. 3 o. s. ř.).

J. L. a M. L. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno - jak níže vysvětleno - usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 145, ročník 2008). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání J. L. a M. L. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil otázku možnosti aplikace ustanovení § 49a obč. zák., tj. neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu, ve vztahu k právnímu úkonu odmítnutí dědictví (§ 463 obč. zák.). Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a dovolatelé v dovolání namítají nesprávnost řešení této otázky, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání J. L. a M. L. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, i když z jiných, než v něm uvedených důvodů.

Podle ustanovení § 463 odst. 1 obč. zák. dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. Podle ustanovení § 463 odst. 2 obč. zák. zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.

Podle ustanovení § 464 obč. zák. prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout a následcích odmítnutí vyrozuměn. Z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu prodloužit.

Podle ustanovení § 465 obč. zák. dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout.

Podle ustanovení § 467 obč. zák. prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat. Totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá.

Podle ustanovení § 175i odst. 1 o. s. ř., nebylo-li řízení zastaveno podle § 175h o. s. ř., vyrozumí soud ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic soudem o právu dědictví odmítnout vyrozuměn; tuto lhůtu může soud z důležitých důvodů prodloužit. Současně dědice poučí o náležitostech a o účincích odmítnutí dědictví.

Podle ustanovení § 175i odst. 1 o. s. ř. vyrozumění včetně poučení doručí soud do vlastních rukou nebo je dá ústně a v protokole uvede, že se tak stalo.

Právní úkon dědice dědictví odmítnout (§ 463 odst. 1 obč. zák.) nebo neodmítnout (tj. dědictví přijmout) lze platně učinit až po smrti zůstavitele. Odmítnutí, popřípadě výslovné přijetí dědictví, musí být učiněno vůči soudu (soudnímu komisaři), případně vůči dožádanému soudu (soudnímu komisaři), a to písemně nebo ústně do protokolu. Pro platnost prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví je bez významu, zda ten, kdo toto prohlášení učinil, měl v době, kdy prohlášení učinil, správnou představu o stavu zůstavitelova majetku a jeho obvyklé ceně, popřípadě o výši zůstavitelových dluhů. Odmítne-li dědic dědictví, je lhostejné, zda měl dědit ze zákona nebo ze závěti, eventuálně z obou těchto titulů. Prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví nelze odvolat (srov. § 467 obč. zák.), a to ani v případě dodatečně objeveného majetku (srov. § 175x o. s. ř.).

Dědicem zmocněný zástupce může podle § 463 odst. 2 obč. zák. za dědice dědictví odmítnout jen na základě plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.

Nebylo-li řízení o dědictví zastaveno podle ustanovení § 175h o. s. ř. (tj. v případě, že zůstavitel nezanechal majetek žádný nebo zanechal majetek jen nepatrné hodnoty), je soudní komisař podle ustanovení § 175i o. s. ř. povinen vyrozumět osoby, o nichž lze mít podle výsledků předběžného šetření důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu; upozornit tyto osoby, že mohou dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce od tohoto vyrozumění (z důležitých důvodů může jednoměsíční lhůtu prodloužit) nebo že mohou i před uplynutím lhůty prohlásit, že dědictví neodmítají; poučit tyto osoby o náležitostech, způsobu a o účincích odmítnutí dědictví, a o účincích jejich prohlášení, že dědictví neodmítají (srov. § 463 odst. 1 větu druhou, § 463 odst. 2, § 465, § 466 a § 467 obč. zák.). Uvedené vyrozumění, upozornění a poučení může soudní komisař učinit písemně nebo ústně do protokolu.

Jednoměsíční lhůta k odmítnutí dědictví (§ 464 věta první obč. zák.) je lhůtou hmotněprávní; to platí i o lhůtě, prodloužené soudem podle § 464 věty druhé obč. zák. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví (stanovené zákonem nebo prodloužené soudem) proto nelze postupem podle § 58 o. s. ř. prominout. Lhůta k odmítnutí dědictví běží každému dědici samostatně. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví má obdobné právní účinky, jako kdyby dědic prohlásil, že dědictví neodmítá.

Ustanovení § 464 obč. zák., a s tímto ustanovením korespondující ustanovení § 175i o. s. ř., pouze ukládá soudu (soudnímu komisaři) poskytnout v úvahu přicházejícím dědicům (srov. § 175b o. s. ř.) poučení o dědickém právu a o možnosti odmítnout dědictví a stanovuje lhůtu, ve které mohou dědici dědictví odmítnout. Smysl lhůty dané ustanovením § 464 obč. zák. spočívá jen ve vymezení hranice, do kdy může v úvahu přicházející dědic dědictví odmítnout, tedy hranice, po níž nastává fikce neodmítnutí (přijetí) dědictví. Ani ustanovení § 464 obč. zák., ani ustanovení § 175i o. s. ř., ani žádné jiné zákonné ustanovení v úvahu přicházejícím dědicům nezakazuje, aby úkon odmítnutí, popřípadě přijetí dědictví, učinili teprve poté, co je jim uvedené poučení poskytnuto; uvedené osoby proto (logicky) mohou takový úkon učinit kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do konce lhůty dle ustanovení § 464 obč. zák.

Uvedený závěr koresponduje i s konstrukcí § 465 obč. zák., podle kterého dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním kdykoli po smrti zůstavitele dal najevo, že dědictví nechce odmítnout (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3.2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 99, ročník 2001).

Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě odvolací soud při posouzení otázky, zda vyrozumění o dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví (§ 464 obč. zák. a § 175i o. s. ř.) je předpokladem platnosti odmítnutí, resp. neodmítnutí dědictví, nesprávnost, jejíhož posouzení dovolatelé namítají, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

Odvolací soud dále ve vztahu „k námitce, že rodiče dědictví odmítli v omylu, který byl vyvolán pozůstalou manželkou Ing. M. L., a jde tak o právní úkon, který je podle § 49a obč. zák. neplatný“, vycházel ze závěru, že „ustanovení § 49a obč. zák. je zařazeno mezi ustanovení o smlouvách“; že „odmítnutí dědictví však není smlouvou (právním úkonem dvoustranným), ale jednostranným prohlášením dědice“; že „aplikace § 49a obč. zák. tak u odmítnutí dědictví nepřichází v úvahu“.

I tento dovolateli v dovolání zpochybňovaný závěr odvolacího soudu je správný, neboť staví na obecných závěrech prezentovaných Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 2008, nebo v rozsudku ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1176/99.

Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení uvedl, že „napadené usnesení nelze považovat ani za usnesení o dědickém právu podle § 175k odst. 1 nebo odst. 2 o. s. ř., a to proto, že dědické právo pozůstalých rodičů vyplývá z § 474 obč. zák. a nebylo nikým zpochybňováno“; že „předmětem usnesení je pouze otázka, zda dědictví platně odmítli“.

Podle ustanovení § 175b věty první o. s. ř. účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§ 94 odst. 2 o. s. ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení § 175b o. s. ř. Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 obč. zák. připadnout státu.

Podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.

Podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Z ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b věty první o. s. ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.

Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

I když usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje konečné řešení dědického práva; o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§ 175q o. s. ř.), a má proto své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci; vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva (a tím i pro okruh účastníků dědického řízení), ztrácí usnesení své právní účinky, je usnesením ve věci samé, neboť je jím, byť v omezeném rozsahu, rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67, ročník 2004).

V posuzovaném případě vznikl mezi účastníky řízení, tj. v úvahu přicházejícími dědici (srov. § 175b o. s. ř.), shora popsaný spor o to, zda rodiče zůstavitele platně odmítli dědictví po zůstaviteli, tedy spor o jejich dědické právo, který měl být řešen postupem podle ustanovení § 175k o. s. ř. Bylo-li za těchto okolností, ve snaze tento spor vyřešit, rozhodnuto o „platnosti úkonu odmítnutí dědictví“, jedná se o rozhodnutí, jež je nepochybně rozhodnutím o dědickém právu, nicméně rozhodnutím neodpovídajícím požadavkům ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř.; rozhodnutím řešícím pouze předběžnou otázku ve vztahu k závěru o tom, s kým bude soud v dědickém řízení nadále jednat jako s účastníkem řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999).

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ve výroku usnesení rozhodl způsobem neodpovídajícím ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. a že odvolací soud nezjednal způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 o. s. ř. nápravu, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).




Vyhledat právní radu


Vepište slova, která vystihují Vaši životní situaci. Tlačítko Hledat vyhledá slova v bezplatných radách naší poradny.

 

Bezplatná poradna zdarma v emailu

Články bezplatné poradny zdarma publikujeme každý týden. Nepromeškejte žádný návod na řešení určité životní situace!
Stačí vepsat svůj email a kliknout na Přihlásit. Newsletter Právní linky je zdarma a lze jej kdykoli odhlásit.


 
reklama
 

Právní poradna online

Získejte odborné právní poradenství za cenu, kterou si můžete dovolit. Dotaz položíte online, odpověď advokátní kanceláře Vám přijde emailem.
Podle potřeby si zvolíte rozsah odborné odpovědi volbou krátkého dotazu, složitějšího dotazu nebo rozsáhlého dotazu s přílohami.

Právní poradna online


Telefonická právní poradna

Vyřešte naléhavý právní problém ihned. Okamžitě vám poradíme, jak ve vaší situaci postupovat z pohledu práva. Předplaťte si svého právníka na telefonu.

Telefonická právní poradna


Vzory smluv ke stažení

Stáhněte si levně kvalitní vzory smluv prověřené praxí advokátní kanceláře, s návodem užití a související legislativou.
Všechny naše vzory smluv a dokumentů jsou přizpůsobeny novému občanskému zákoníku.

Vzory ke stažení


Hotové odpovědi ke stažení

Stáhněte si levně kvalitní odpovědi na nejčastější právní situace ve formě předem připravených odpovědí.

Odpovědi ke stažení


Právní linka

V případě jakýchkoli nejasností zavolejte na telefon Právní linky 596 113 100, kde se Vám bude věnovat naše operátorka.

reklama