Právo na osobní styk rodiče s dítětem
V případě, že se rozvádíte a máte děti, musí soud rozhodnout o výkonu rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství. Soud může schválit dohodu rodičů, pokud dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti je v souladu se zájmem dítěte.
Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče. Při rozhodování o svěření dítěte do péče soud dbá především na zájem dítěte a je povinen přihlížet k řadě kritérií. Soud bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje. Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti, dále soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.
Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.
Pokud se rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič na styku s dítětem nedohodnou, upraví styk rodiče s dítětem soud. Řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte. To se týká i rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 15.3.2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15, vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být ,,nejlepší zájem dítěte“ zjišťován a posuzován. Rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku rodičů s dítětem, je nutné vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, tomu odpovídá právo dítěte na péči obou rodičů. Svěří-li proto soud dítě do péče jednoho z rodičů, pak by mělo být dítěti umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v ,,nejlepším zájmu dítěte“, přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány.